Dissection mlčí… Vítr se tiše prohání v šedavých rozvalinách a bělavé kosti žalují času svou bolest… Zima odešla… Somberlain dobyt? Chrchlání zakrvavených veteránů v černých zbrojích…
Dobyt.
Somberlain dobyt!
Mocná pevnost severského black metalu proměněna v rumiště, vypálena a znesvěcena kříži. Zbyla jen hnijící mršina slávy.

V horských průsmycích se stále jako ozvěna ozývá nezapomenutelné kvílení kytar. Ještě stále vanou melodie, které předběhly svou dobu, které ortodoxním šikům prasečího zvuku a páru akordů dokázaly, že black metal může být skutečným kumštem. Stačí, když se ho zhostí skuteční mistři nálad, skuteční mistři svého řemesla – stačí, když se ho zhostí Dissection. Neupadne v smrduté bažiny času ten památný okamžik, kdy se pod jejich rukama z barbarské černé řeže stal nádherný kus smrtící pohanské tryzny. Magické riffy se pářily za úplňku se zapomenutým uměním melodiky, neskutečná členitost a mnohotvárnost kompozic uhranula přímočaré prasopaly pravověrných.

Black metal už nikdy nemohl být stejný, ne když Dissection prokázali, že Euronymus i Fenriz se mýlili, když ho deklarovali jako kanální svinstvo. Dissection mu pod vedením Dana Swana vtiskli něco víc než jen cejch temnoty a zla. V temných sklepeních samotného Satana se skrývalo víc, než jen póza a ortodoxnost. Mezi soudky s temným mázem spalo i několik pint černé ambrózie a právě té se Dissection z plna hrdla napili.

Podmanivé melodie španělek, vonící gotikou a vybledlou tváří staletí. Ryčný úprk černého čtyřspřeží. Kouzlo krásných sól. Melodické refrény, kterým havranní skřehot nic neubírá na síle. To všechno vedle sebe, propojeno tak samozřejmě, jako by to pro sebe bylo stvořeno. Ze všeho dýchá kouzlo atmosféry, ne atmosféry zběsilosti a berserku, ale atmosféry umu a oddanosti Největšímu z rebelů. Nemusíte ctít Kozla, aby vaší duší zarezonovala ta temná symfonie, hřbitovní epos, noční sonet… Dissection znají mocnější strunu, než je služba témuž pánu. Dissection znají hudbu, Dissection mají její dar a jím slouží samotnému ďáblu.

Její steny se nesou mračnou oblohou, její steny klnou zborceným klenbám, její steny pláčou v zhroucených parkánech, její steny se nesou v krakoru vran…
A přece Dissection mlčí…
Hrozný lesů pán Jane Nodtweidt hnije v žaláři a kapky padající vody vyměřují čas jeho trestu. Mršina hnije, ale vrány stále krouží…